|
|
|
|
|
MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE
VĚDOMÍ, KTERÉ MĚL JEŽÍŠ O SOBĚ A O SVÉM POSLÁNÍ (1985)
Vědomí, které měl Ježíš o sobě a o svém poslání [1] (Iam bis de christologia)[2] 1985 (681) Plenární zasedání Mezinárodní teologické komise (MTK) v roce 1985 (2.–7. října) projednalo téma věnované ekleziologii, a umožnilo tak přistoupit ke třetímu hlasování podle statut MTK. Toto zasedání bylo věnováno především studiu některých aspektů teologie „vědění" či různých „vědění" Ježíše Krista. Tato složitá témata byla projednávána již od začátku třetího pětiletí (1980–1985). Studium ekleziologických otázek jasně ukázalo nový aspekt současného teologického a pastorálního bádání, totiž jak je třeba dnešním křesťanům předkládat to, jaké vědomí měl Ježíš o tom, že je Synem Božím a že chtěl založit církev, tedy „společenství", jež hodlal vykoupit svou krví?[3] Nejedná se pouze o akademický problém, protože dané otázky teologům a pastoralistům dnes klade rozsáhlé křesťanské publikum. (682) Z uvedených důvodů byl již od roku 1983 předložen nový studijní projekt, jehož úkolem bylo objasnit dva problémy: Jaký je obsah „vědění–poznání" Krista, Boha a člověka? Jaký má toto vědění a vědomí psychologický a ontologický statut? Vyjádřeno starou technickou terminologií: Quid scitur a Iesu Christo? Quomodo haec cognoscuntur a Verbo incarnato? Zmíněný úkol byl svěřen subkomisi, která se mnohokrát sešla. Komisi přesedal ctihodný otec Christophe von Schönborn OP, profesor ve Fribourgu (Švýcarsko), členy byli velmi ctihodní profesoři Ferenc Gál, Walter Kasper, Carl Peter, Cándido Pozo SJ, Bernard Sesboüé a Jan Walgrave OP. K první redakci textu, která byla předložena k diskusi při plenárním zasedání v říjnu 1985, přispěli rovněž jejich excelence biskupové Jorge Medina Estévez, José Bonaventura Kloppenburg a ctihodný otec John Tornhill SM, členové MTK.[4] (683) Aby bylo možno v rámci pětiletí, které mělo spíše vzrušený charakter, dospět ke kýženým výsledkům, bylo nezbytné původní projekt poněkud zeštíhlit. Proto redigovaný text, o němž hlasovali členové MTK, se omezuje na první ze dvou položených otázek, tedy pouze na „co" (quid), pokud se jedná o „jak" (quomodo), odkazuje na další studia. Z uvedeného důvodu se v tomto dokumentu nepojednává o božském, vlitém, lidském, mystickém či prorockém vědění vtěleného Slova. MTK studovala zmíněné tématiky, jenomže nedostatek času nedovolil nabídnout takové odpovědi, které by byly zároveň v souladu jak s naukou církve, tak s výzkumy daných záležitostí, které podnikli mnozí teologové a filosofové již od počátku dvacátého století. Z druhé strany bylo považováno za vhodné, pokud se nedá říci že nutné, znovu potvrdit údaje víry, zjevení a tradice ohledně některých základních bodů. Jedná se o vědomí, jaké měl Ježíš o své vlastní osobě, o svém poslání, o Království, které konkretizoval v církvi, jež je společenstvím lidí na zemi a zároveň „Nebeským královstvím", „Božím královstvím", tajemným tělem, na němž skutečně, i když rozličným způsobem, mají účast věřící, ať už se nacházejí ve stavu tělesnosti a časovosti, nebo ve stavu života s Bohem ve věčném Božím eónu. (684) Tomuto výrazu své víry, která je vírou církve, chtěli členové MTK dát systematický ráz, což vysvětluje rozčlenění textu do čtyř základních tezí, zatímco komentář, který z nich nezbytně vyplývá, je situován především na rovině velké tradice církve, která se vyjadřuje v Písmu svatém a v učení církevního magisteria. V epoše, v níž, jak jsme již řekli, si někteří křesťané kladou otázku, več je třeba ještě věřit, nabízejí členové MTK odpověď křesťanské tradice, aniž by při tom však opomíjeli hlubší studie, které jsou k dispozici. Ti, kdo přednášejí teologii, totiž mají úkol nejenom vysvětlovat víru, ale také ji rozvíjet. A právě o to jsme se pokusili v tomto dokumentu. Roma, 31. května 1986 Mons. Philippe Delhaye, prot. ap.
(685) MTK se již zabývala dvakrát christologií.[5] V relaci publikované v roce 1980 někteří členové MTK hovořili o tom, že je třeba, aby teologové vypracovali takovou syntézu, která by k nauce Chalkedonského koncilu o osobě a dvou přirozenostech Ježíše Krista připojila soteriologickou perspektivu. V témže kontextu se naráželo na nesmírně svízelnou otázku Kristova sebevědomí a vědomí.[6] Následně se pojednávalo o preexistenci Ježíše Krista a o trinitárním aspektu jeho utrpení. Aniž by chtěli ovlivňovat budoucí běh věcí, komise vyslovila názor, že studium ohledně sebevědomí a vědění Ježíše Krista je třeba ještě podniknout.[7] (686) Stejně jako v minulosti tak i nyní komise „chce hlouběji vysvětlovat místo, jež náleží Kristovu lidství a různým »tajemstvím« jeho pozemského života, jako je křest, pokušení, zápas v Getsemanech, v díle spásy lidí."[8] Z toho vyplývá rozhodnutí podniknout další studium ohledně poznání a afektivity toho, jenž zná Otce a jenž to chtěl zjevit ostatním. Není záměrem komise pojednávat o všech aspektech daného tématu, jakkoli jsou velmi důležité, duch však vyžaduje, aby se dala odpověď alespoň na ty otázky týkající se Ježíše Krista, které znepokojují lidské mysli a lidská srdce. (687) Který rozumný člověk by se odhodlal vložit svou naději do individua, jemuž by scházela lidská duše a inteligence?[9] To rozhodně není problém, který bychom měli ponechat pouze lidem čtvrtého století, neboť si stále uchovává svou aktuálnost, byť v odlišném kontextu. Aplikace historicko-kritické metody na zkoumání evangelií vyvolává otázky týkající se Ježíše Krista, tedy vědomí, jež měl ohledně svého božství, svého života a ohledně své spasitelské smrti, ohledně vlastního poslání, ohledně své nauky a především ohledně vlastního záměru založit církev. Odborníci, kteří používají zmíněné metody, poskytli různé odpovědi, jež jsou někdy vzájemně protikladné. A rozhodně neplatí, že s postupem času by tyto spory utichaly, vždyť o zmíněných tématech se diskutuje nejen v odborných periodikách, ale občas také v denících, týdenících, v určitém druhu popularizační literatury i v moderních sdělovacích prostředcích. (688) To vše je znakem toho, že dané otázky jsou důležité nejen pro velmi odlišné druhy lidí, ale rovněž křesťany. Pro posledně zmíněné je někdy nesnadné dát solidní odpověď těm, kdo se jich dotazují po důvodech jejich naděje (srov. 1 Petr 3, 15). Vždyť kdo by chtěl, či spíše by mohl vkládat naději do Spasitele, jenž by nevěděl, že jím je, nebo by si jím nepřál být? (689) Je tudíž zřejmé, proč církev přikládá extrémní důležitost problematice Ježíšova lidského vědomí a vědění, neboť se v obou případech jedná nejenom o teologická spekulativní témata, nýbrž o samotný základ poselství a poslání, jež je církvi vlastní. Církev totiž při zvěstování Božího království vyzývá lidi k pokání; evangelizuje; nabízí a poskytuje prostředky nezbytné k osvobození, ke smíření a ke spáse; chce všem lidem sdělovat zjevení Boha Otce v Synu skrze Ducha svatého. Církev se neobává předstupovat před celý svět jako nositelka těchto úkolů. Prohlašuje jasně, že přijala toto poslání a tuto nauku od svého Pána Ježíše. A ten, komu je kladena otázka, zda je tomu skutečně tak, usiluje o to, aby odpovídaje na ni při tom vyjadřoval svou víru i svou jistotu. Je tedy zřejmé, jakou teologickou a pastorální důležitost mají otázky týkající se Ježíšova lidského vědomí a vědění. (690) Když se zabýváme těmito tak důležitými teologickými a pastorálními otázkami, pak zjišťujeme, že v současných diskusích vyvstávají dva typy argumentů. Především je třeba poukázat na církevně-dogmatickou exegezi a na historickou exegezi Písma svatého, protože tyto obtížné hermeneutické otázky jsou obzvláště vyhrocené v oblasti našeho bádání. Podle nauky II. vatikánského koncilu exegeze Písma svatého musí „pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit." Při hledání prvních záměrů tvrzení, je třeba „přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma," které má být vykládáno s ohledem na „živou tradici církve a analogii víry."[10] Právě v tomto globálním smyslu chce komise při pojednávání o zmíněném tématu začít biblickými tématy, a tak se řídit pokyny koncilu. Studium Písma svatého totiž „má být duší celé teologie".[11] (691) Další neméně obtížný problém se vynořuje, když se studuje živá tradice církve. Jelikož církev a její teologie žijí v dějinách, jedna i druhá musejí při předkládání a vysvětlování víry, která je předána jednou provždy, nezbytně využívat filosofickou mluvu své doby, pochopitelně kriticky a přizpůsobeně. Spory ohledně problematiky, která nás zajímá, pocházejí právě z rozličnosti filosofických koncepcí. Ve svém výkladu komise chce postupovat nikoli apriorně, tedy vycházet z nějaké určité filosofické terminologie, nýbrž ze společného předpochopení, podle něhož jakožto lidé jsme ve vlastním „srdci" přítomni sobě samotným při každém svém úkonu. Víme však, že Ježíšovo vědomí má účast na jedinečnosti a tajemném charakteru jeho osoby, a tak se vymyká čistě racionálnímu nahlížení. O problému, který před nás byl postaven, nemůžeme pojednávat jinak nežli ve světle víry, podle níž platí, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha (srov. Mt 16, 16). (692) Naše studium se tedy omezí pouze na některá tvrzení ohledně toho, o čem měl Ježíš vědomí vzhledem k vlastní osobě a k vlastnímu poslání. Čtyři teze, které následují, jsou situovány na rovině víry, kterou měla církev vždy vzhledem ke Kristu. Záměrně nevstupují na pole teologických konstrukcí, které se snaží učinit zadost tomuto údaji víry. Není zde tedy ani jediná zmínka pokusů o teologickou formulaci toho, jak se toto vědomí mohlo začleňovat do Kristova lidství. Základní linie komentářů těchto čtyř tezí mají vždy tři body: Nejprve se předloží to, co o Kristu říká apoštolské hlásání; budeme se snažit pátrat po tom, co nám synoptická evangelia prostřednictvím konvergence jejich odlišných zaměření dovolují tvrdit ohledně Ježíšova vědomí; konečně budeme zkoumat svědectví Janova evangelia, které často říká výslovnějším způsobem to, co synoptická evangelia obsahují implicitněji, aniž by mezi nimi byl protiklad. (694) Ježíšův život dokládá vědomí ohledně vlastního synovského vztahu k Otci. Jeho chování a jeho slova, jež jsou slovy dokonalého „Služebníka", implikují autoritu, která překračuje autoritu dávných proroků a která přísluší jedině Bohu. Ježíš čerpal tuto s ničím jiným nesrovnatelnou autoritu ze svého jedinečného vztahu k Bohu, jehož nazýval: „můj Otec". On měl vědomí, že je jednorozeným Božím Synem a že právě v tomto smyslu je on sám Bohem. (695) 1.1. Povelikonoční apoštolské hlásání, které prohlašuje Ježíše jako Syna a jako Božího Syna, není důsledkem pozdějšího vývoje v prvotní církvi. Nachází se již v jádru těch nejstarších formulací kérygmatu, tedy vyznání víry a hymnů (srov. Řím 1, 3n.; Flp 2, 6nn.). Svatý Pavel dospívá až k tomu, že shrnuje celek svého hlásání ve výroku: „zvěstování ... evangelia o jeho Synu" (srov. Řím 1, 1.3; srov. Řím 1, 9; 2 Kor 1, 19; Gal 1, 16). Obzvláštní vý znam mají v dané záležitosti také „formule poslání": „Bůh poslal svého vlastního Syna" (srov. Gal 4, 4; Řím 8, 3). Ježíšovo Boží synovství se tudíž nachází v centru apoštolského hlásání. Toto synovství může být chápáno jako zvýslovnění Ježíšova vztahu k jeho „Abba", a to ve světle kříže a vzkříšení. (696) 1.2. Označování Boha jako „Otce", které se prostě a jednoduše stalo křesťanským způsobem oslovování Boha, má totiž svůj původ v samotném Ježíšovi. Jedná se o jeden z nejjistějších údajů z hlediska historického bádání o Ježíšovi. On ale nazýval Boha „Otec" nebo „můj Otec" nikoli pouze v obecném slova smyslu, nýbrž obracel se na něj v modlitbě a vzýval jej tak, že ho oslovoval „Abba" (srov. Mk 14, 26; Řím 8, 15; Gal 4, 6), což je známkou něčeho nového. Způsob Ježíšovy modlitby (srov. Mt 11, 25) a to, jak učil modlit se své učedníky (srov. Lk 11, 2), vykazují jednak rozlišení (které se stane explicitní po Velikonocích, srov. Jan 20, 17) mezi „můj Otec" a „váš Otec", jednak jedinečný a nikomu jinému nepředatelný ráz vztahu, jenž sjednocuje Ježíše s Bohem. Před zjevením jeho tajemství lidem existovala ve vnímání Ježíšova lidského vědomí jedinečná a přehluboká jistota ohledně jeho vztahu k Otci. Vzývání Boha jako „Otce" následně implikuje vědomí, které měl Ježíš ohledně své božské autority i ohledně svého poslání. Není bez významu, že v tomto kontextu nacházíme slovo „zjevit" (srov. Mt 11, 27par.; 16, 17). Vědom si toho, že je tím, kdo dokonale zná Boha, Ježíš tedy zároveň ví, že je poslem definitivního zjevení Boha lidem. On ví to a má vědomí toho, že je Syn (srov. Mk 12, 6; 13, 32). (697) V síle tohoto vědomí Ježíš hovoří a jedná s autoritou, která přísluší výlučně Bohu. A postoj lidí vůči němu, Ježíšovi, rozhoduje o jejich věčné spáse (srov. Lk 12, 8; Mk 8, 38; Mt 10, 32). Již v této době může Ježíš povolávat druhé k tomu, aby ho následovali (srov. Mk 1, 17). Kdo ho chce následovat, musí ho milovat víc než své rodiče (srov. Mk 10, 37), stavět nad jakýkoli pozemský statek (srov. Mk 10, 29), být hotov ztratit vlastní život pro něho („pro mne" Mk 8, 35). Ježíš hovoří jako svrchovaný zákonodárce (srov. Mt 5, 22.28), jenž se staví nad proroky a krále (srov. Mt 12, 41n.). Neexistuje tedy žádný učitel mimo něho (srov. Mt 23, 8; všechno pomine kromě jeho slova (srov. Mk 13, 31). (698) 1.3. Janovo evangelium tvrdí výslovnějším způsobem, odkud Ježíš dostává tuto neslýchanou autoritu. Je tomu tak proto, že „Otec je ve mně a já v Otci" (Jan 10, 38); „Já a Otec jsme jedno" (Jan 10, 30). „Já", které zde hovoří a vystupuje jako zákonodárce, má tutéž důstojnost jako „Já" Hospodinovo (srov. Ex 3, 14).Také z historického hlediska můžeme fundovaně prohlásit, že prvotní apoštolské prohlašování Ježíše jako Syna Božího se zakládá na tom vědomí, které měl Ježíš ohledně toho, že je Otcovým Synem a vyslancem. (699) Ježíš věděl, že účelem jeho poslání je zvěstovat Boží království a zpřítomňovat ho ve své osobě, svými skutky a svými slovy, aby tak svět byl smířen s Bohem a obnoven. On svobodně přijímal Otcovu vůli dát vlastní život za spásu všech lidí. Věděl, že je Otcem vyslán proto, aby sloužil a dal svůj život „za mnohé" (srov. Mk 14, 24). (700) 2.1. Apoštolské hlásání Ježíšova Božího synovství zároveň nedílně implikuje soteriologický význam. Ježíšovo poslání a jeho příchod v těle (srov. Řím 8, 3), pod zákonem (srov. Gal 4, 4), jeho ponížení (srov. Flp 2, 7) míří k našemu povýšení, činí nás spravedlivými (srov. 2 Kor 5, 21), obohacuje nás (srov. 2 Kor 8, 9) a činí syny prostřednictvím Ducha (srov. Řím 8, 15n.; Gal 4, 5n.; Žid 2, 10). Takováto účast na Ježíšově Božím synovství, která se uskutečňuje ve víře a vyjadřuje se obzvláštním způsobem v modlitbě křesťanů k Otci, předpokládá, že Ježíš sám měl vědomí ohledně toho, že je Božím Synem. Veškeré apoštolské hlásání se zakládá na přesvědčení, že Ježíš věděl, že je Synem, vyslancem Otce. Bez tohoto Ježíšova vědomí by nejen christologie, ale také celá soteriologie ztratila svůj základ. (701) Vědomí, které má Ježíš ohledně svého jedinečného synovského vztahu ke „svému Otci", je základem a předpokladem jeho poslání. Opačně platí, že z jeho poslání můžeme vyvozovat jeho vědomí. Podle toho, co nacházíme v synoptických evangeliích, Ježíš věděl, že byl poslán, aby přinášel radostnou zvěst o Božím království (srov. Lk 4, 43; Mt 15, 24). Právě proto „vyšel" (srov. Mk 1, 35 – řecky) a přišel (srov. Mk 2, 17 atd.). Prostřednictvím jeho poslání vůči lidem můžeme zároveň odhalovat toho, jehož je Ježíš vyslancem (srov. Lk 10, 16). Pomocí slov a gest Ježíš projevoval účel svého „příchodu": volat hříšníky (srov. Mk 2, 17), hledat a zachraňovat to, co bylo ztraceno (srov. Lk 19, 10), nezrušit zákon, nýbrž přivést jej k naplnění (srov. Mt 5, 17), přinést meč rozdělení (srov. Mt 10, 34), vrhnout na zemi oheň (srov. Lk 12, 49). Ježíš ví, že „přišel" ne proto, aby si nechal sloužit, nýbrž proto, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (srov. Mk 10, 45).[12] (702) 2.3. Tento „příchod" nemůže mít jiný původ, nežli v Bohu. Janovo evangelium to říká jasně, když zvýslovňuje ve své christologii poslání (Sendungschristologie) poněkud implicitnější výroky synoptiků ohledně vědomí, které Ježíš měl o svém s ničím nesrovnatelném poslání. Ježíš ví, že „přišel" od Otce (srov. Jan 5, 43), že „vyšel" od něho (srov. Jan 8, 12; 16, 28). Jeho poslání, které přijal od Otce, mu nebylo nařízeno zvenku, neboť je mu vlastní natolik, že splývá vjedno s jeho bytím. Toto poslání je jeho celým životem (srov. Jan 6, 57), jeho pokrmem (srov. Jan 4, 34), jenom toto poslání hledá (srov. Jan 5, 30), neboť vůle toho, který ho poslal, je celou jeho vůlí (srov. Jan 6, 38), jeho slova jsou slovy jeho Otce (srov. Jan 9, 4), takže může říci sám o sobě: „Kdo viděl mne, viděl Otce" (srov. Jan 14, 9). Vědomí, které Ježíš má o sobě samém, splývá vjedno s vědomím ohledně jeho poslání. Právě toto značně překračuje vědomí týkajícího se prorockého poslání, které bylo přijato v určitém okamžiku, byť by to bylo již od mateřského lůna (jako Jeremiáš, srov. Jer 1, 5; Křtitel, srov. Lk 1, 15; Pavel, srov. Gal 1, 15). Toto poslání je zakořeněno mnohem více v původním „vyjití" z Otce („neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím" Jan 8, 42), což je předpokladem této možnosti, že on byl od počátku u Boha (srov. Jan 1, 1.8). (703) 2.4. Vědomí, které má Ježíš ohledně svého poslání, tudíž implikuje vědomí ohledně jeho „preexistence". Poslání (v čase) totiž není esenciálně oddělitelné od vycházení (věčného), neboť je jeho „prodloužením".[13] Lidské vědomí ohledně vlastního poslání „překládá", abychom tak řekli, do terminologie jednoho lidského života věčný vztah k Otci. (704) Tento vztah vtěleného Syna k Otci předpokládá na prvním místě mediaci Ducha svatého, jenž tudíž musí být neustále začleněn do Ježíšova vědomí jakožto Syna. Již jeho čirá lidská existence je výsledkem působení Ducha svatého. Počínaje Ježíšovým křtem je celé jeho dílo – ať už se jedná o jeho aktivity nebo o jeho utrpení mezi lidmi či o společenství modlitby s Otcem – se neuskutečňuje jinak nežli v Duchu a prostřednictvím Ducha (srov. Lk 4, 18; Sk 10, 38; Mk 1, 12; Mt 12, 28). Syn ví, že při naplňování Otcovy vůle ho vede Duch a že ho podpírá až do hodiny kříže. Zde, kde se uzavírá jeho pozemské poslání, Ježíš „vydal" (paredóken) „svého ducha" (pneuma) (Jan 19, 30), v čemž někteří spatřují narážku na dar Ducha svatého. Od svého vzkříšení a nanebevstoupení se Ježíš stává jakožto oslavený člověk tím, čím byl jako Bůh po celou věčnost: Tím, kdo daruje oživujícího Ducha (srov. 1 Kor 15, 45; 2 Kor 3, 17), Pánem, jenž je schopen svrchovaně darovat Ducha svatého, abychom v něm byli povýšeni k důstojnost synů. (705) Tento vztah vtěleného Syna k Otci se však zároveň vyjadřuje „kenotickým" způsobem.[14] Aby mohl uskutečnit dokonalou poslušnost, Ježíš se svobodně zříká všeho (srov. Flp 2, 6–9), co by mohlo bránit tomuto postoji. Tak například nechce použít andělské legie, které by mohl obdržet (srov. Mt 26, 53), přeje si růst jako člověk moudrostí, věkem i milostí (srov. Lk 2, 52), chce se naučit poslušnosti (srov. Žid 5, 8), čelit pokušením (srov. Mt 4, 1–11par.), trpět. To vše není neslučitelné s tvrzením, podle něhož Ježíš „ví všechno" (srov. Jan 16, 30), že Otec mu ukazuje všecko, co sám činí (srov. Jan 5, 20; srov. Jan 13, 3; Mt 11, 27), pokud se tyto výroky chápou v tom smyslu, že Ježíš dostává od Otce všechno, co mu umožňuje naplňovat své dílo zjevení a univerzálního vykoupení (srov. Jan 3, 11.32; 8, 38.40; 15, 15; 17, 8). (706) Aby naplnil své spasitelské poslání, Ježíš chtěl shromáždit lidi se zaměřením na Boží království a svolat je, aby byli s ním. Za tímto účelem vykonal Ježíš konkrétní skutky, jejichž jedinou možnou interpretací, když to vše pojímáme jako celek, je příprava církve, která bude definitivně ustanovena v událostech Velikonoc a Letnic. Je tudíž nezbytné říci, že Ježíš chtěl založit církev. (707) Na základě apoštolského svědectví je církev neoddělitelná od Krista. Podle jedné formulace, která se objevuje v Pavlových spisech, církve jsou „v Kristu" (srov. 1 Sol 1, 1; 2, 14; 2 Sol 1, 1; Gal 1, 22), jsou to církve Kristovy (srov. Řím 16, 16). Být křesťanem znamená, že „Kristus je ve vás" (srov. Řím 8, 10; 2 Kor 13, 5), je to život v Kristu Ježíši (srov. Řím 8, 32). „Vy všichni jste jedno v Ježíši Kristu" (srov. Gal 3, 28). Tato jednota se vyjadřuje především prostřednictvím analogie s lidským tělem. Duch svatý ustavuje jednotu tohoto těla, které je Kristovým tělem (srov. 1 Kor 12, 27), nebo jednotou v Kristu (srov. Řím 12, 5) a také Kristem (srov. 1 Kor 12, 12). Nebeský Kristus je principem života a vzrůstu církve (srov. Kol 2, 19; Ef 4, 11–16), on je hlavou těla (srov. Kol 1, 18; 3, 15 atd.), „plností" (srov. Ef 1, 22n.) církve. (708) Tato nerozlučná jednota Krista s jeho církví má kořen v nejvyšším úkonu jeho pozemského života, tedy v daru vlastního života na kříži. Poněvadž ji miloval, dal sám sebe za ni (srov. Ef 5, 25), neboť chtěl, aby církev před ním byla celá proniknutá slávou (srov. Ef 5, 27; Kol 1, 22). Církev jakožto Kristovo tělo, bere svůj původ z těla vydaného na kříži, z převzácné Kristovy krve (srov. 1 Petr 1, 19), což je cena našeho vykoupení (srov. 1 Kor 6, 20). Pro apoštolské hlásání je církev účelem spásonosného díla, které Kristus naplnil ve svém pozemském životě. (709) 3.2. Když hlásal Boží království, Ježíš neohlašoval prostě bezprostřednost velké eschatologické proměny, nýbrž především svolával lidi, aby vstoupili do Božího království. Výhonkem a počátkem Božího království je malé stádce (srov. Lk 12, 32) složené z těch, které Ježíš přišel svolat kolem sebe a jichž je on sám pastýřem (srov. Mk 14, 27par.; Jan 10, 1–29; Mk 10, 16par.), on, který přišel, aby shromáždil a osvobodil své ovce (srov. Mt 15, 24; Lk 15, 4–7). Ježíš hovoří o tomto shromáždění prostřednictvím obrazu pozvaných na svatební hostinu (srov. Mk 2, 19par.), Boží setby (srov. Mt 13, 24; 15, 13), rybářské sítě (srov. Mt 13, 47; Mk 1, 17). Ježíšovi učedníci vytvářejí město na vrcholku hory, které je viditelné zdáli (srov. Mt 5, 14), představují novou rodinu, jejímž Otcem je sám Bůh a v níž jsou všichni bratry (srov. Mt 23, 9); představují pravou Ježíšovu rodinu (srov. Mk 3, 34 par.). Ježíšova podobenství a obrazy, jichž používá, když hovoří o těch, jež přišel povolat, v sobě skrývají „implicitní ekleziologii". (710) Nejde o to tvrdit, že tento Ježíšův záměr by implikoval vyjádřenou vůli založit a ustanovit všechny institucionální aspekty církve, které se postupně rozvíjely v průběhu staletí.[15] Naproti tomu je nezbytné tvrdit, že Ježíš chtěl vybavit komunitu, již postupně shromažďoval kolem sebe, určitou strukturou, která přetrvá až do kompletního naplnění Božího království. Zde je vhodné připomenout zejména vyvolení Dvanácti a Petra jako jejich hlavy (srov. Mk 3, 14nn.). Toto rozhodnutí, které je záměrné, míří k definitivnímu eschatologickému ustavení Božího lidu, který bude otevřen všem lidem (srov. Mt 8, 11nn.). Dvanáct (srov. Mk 6, 7) a ostatní učedníci (srov. Lk 10, 1nn.) mají účast na Kristově poslání, na jeho moci, ale také na jeho údělu (srov. Mt 10, 25; Jan 15, 20). V nich přichází sám Ježíš a v něm je zase přítomen ten, který ho poslal (srov. Mk 10, 40). (711) Církev bude mít také vlastní modlitbu, tedy tu, kterou jí dal Ježíš (srov. Lk 11, 2–4). Církev přijme především připomínku poslední večeře, což je jádro nové smlouvy (srov. Lk 22, 20) a nového společenství shromážděného při lámání chleba (srov. Lk 22, 19). Ty, které povolal, aby byli kolem něho, Ježíš učil novému způsobu jednání, který je odlišný od způsobu jednání předchozích generací (srov. Mt 5, 21nn.), pohanů (srov. Mt 5, 47), mocných tohoto světa (srov. Lk 22, 25nn.). (712) Chtěl Ježíš založit církev? Jistě, jenomže tato církev je Božím lidem, který Ježíš shromažďuje především počínaje od Izraele, jeho prostřednictvím pak směřuje ke spáse všech národů. Ježíš totiž ví, že je poslán především ke ztraceným ovcím z lidu izraelského (srov. Mt 10, 6; 15, 24), a proto k nim také posílá své učedníky. Jedním z nejdojemnějších výrazů Ježíšova vědomí ohledně své vlastní důstojnosti a svého poslání je tento nářek (nářek Boha Izraele): „Jeruzaléme, Jeruzaléme ... kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti tak, jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla!" (Lk 13, 34; srov. Lk 19, 41–44). Bůh (Jahve) se totiž ve Starém zákoně neúnavně snaží shromáždit syny Izraele do jednoho lidu, do svého lidu. Právě ono: „Ale vy jste nechtěli" (srov. Lk 13, 34) změnilo nikoli záměr, ale cestu, která povede ke shromáždění všech lidí klem Ježíše. Od této oné chvíle dále to bude přednostně „doba pohanů" (srov. Lk 21, 24; srov. Řím 11, 1–6), která bude dávat ráz Kristově církvi. Kristus měl vědomí ohledně svého spasitelského poslání. Toto poslání s sebou neslo založení jeho církve, totiž shromáždění všech lidí v „Boží rodině". Dějiny křesťanství se v posledním důsledku zakládají na Ježíšově záměru a jeho přání založit církev. (714) 3.3. Evangelium svatého Jana vnímá ve světle Ducha celý Ježíšův život jako prozářený slávou Vzkříšeného. Tímto způsobem pojetí okruhu Ježíšových učedníků se již otevírá všem těm, „kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří" (srov. Jan 17, 20). Ti, kdo byly v průběhu jeho pozemského života s ním, ti, které mu Otec dal (srov. Jan 17, 6), které on střežil a pro něž posvěcuje ježíš sám sebe (srov. Jan 17, 19) tím, že dal vlastní život, tito tedy již představují všechny věřící, všechny ty, kteří ho budou milovat (srov. Jan 1, 12) a kteří v něho budou věřit (srov. Jan 3, 36). Prostřednictvím víry jsou sjednoceni s ním jako ratolesti s vinným kmenem, bez něhož usychají (srov. Jan 15, 6). Toto niterné společenství mezi Ježíšem a věřícími („Vy ve mně a já ve vás" Jan 14, 20) má na jedné straně původ v Otcově rozhodnutí, který „dává" učedníky Ježíšovi (srov. Jan 6, 39.44.65), na druhé straně se však realizuje prostřednictvím svobodného daru jeho života (srov. Jan 10, 18) za své přátele (srov. Jan 15, 3). Velikonoční tajemství zůstává zřídlem církve (srov. Jan 19, 34): „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě" (srov. Jan 12, 32). (715) Vědomí, které Ježíš má ohledně toho, že je poslán Otcem kvůli spáse světa a kvůli shromáždění všech lidí v Božím lidu, tajemným způsobem implikuje lásku ke všem lidem, takže můžeme všichni říci: Boží Syn „si mne zamiloval a vydal sebe samého za mně" (srov. Gal 2, 20). (716) 4.1. Již od svých prvních podob apoštolské hlásání implikuje přesvědčení, že „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem" (srov. 1 Kor 15, 3), že Ježíš „sám sebe vydal za naše hříchy" (srov. Gal 1, 4), a to podle vůle Boha Otce, jenž ho vydal na smrt pro naše přestoupení (srov. Řím 4, 25; srov. Iz 53, 6), za nás za všechny (srov. Řím 8, 32), aby nás vykoupil (srov. Gal 4, 4). Bůh, který si přeje, aby všichni lidé došli spásy (srov. 1 Tim 2, 4), nevylučuje nikoho ze svého záměru spásy, který Kristus přijímá celým svým bytím. Celý Kristův život od jeho příchodu na svět (srov. Žid 10, 5) až po dar jeho života je jeden jediný veliký dar „pro nás". Toto objasnění církev hlásala již od počátku (srov. Řím 5, 8; 1 Sol 5, 10; 2 Kor 5, 15; 1 Petr 2, 21; 3, 18 atd.). (717) Zemřel za nás, protože nás miloval: „Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť" (srv. Ef 5, 2). Ono „nás" označuje všechny lidi, které chce Ježíš shromáždit ve své církvi: „Kristus si zamiloval církev a sám sebe za ni obětoval" (srov. Ef 5, 25). Církev tuto lásku pojímala nikoli pouze jako obecný postoj, nýbrž jako lásku natolik konkrétní, že každý se stává předmětem osobního vztahu. Tak církev chápe dané záležitosti, když naslouchá svatému Pavlu, jak vybízí k ohledu vůči „slabým": „Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus zemřel!" (srov. Řím 14, 15; srov. 1 Kor 8, 11; 2 Kor 5, 14n.). Křesťanům v Korintě, kteří byli rozděleni do různých frakcí, sám Pavel klade otázku: „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován?" (1 Kor 1, 13). Vzhledem k sobě Pavel, který ostatně Krista nepoznal v době jeho pozemského života (srov. Žid 5, 7), může říci: „Žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne" (Gal 2, 20). (718) 4.2. Apoštolské svědectví, které bylo připomenuto výše, ohledně smrti, kterou Ježíš podstoupil v lásce hluboce osobním způsobem „za nás", „za mne" a „za mé bratry", pojímá v jediném pohledu bezmeznou lásku preexistujícího „Syna Božího" (srov. Gal 2, 20), jenž je zároveň uznáván jako oslavený „Pán". Ono „pro nás" plné Ježíšovy lásky nalézá tudíž svůj základ v preexistenci a přetrvává v lásce oslaveného, který – poté, co nás miloval (rov. Řím 8, 37) ve svém vtělení a ve své smrti – nyní „se za nás přimlouvá" (srov. Řím 8, 34). „Preexistující" Ježíšova láska představuje trvalý prvek, jenž charakterizuje Syna ve všech třech „etapách" (preexistence, pozemský život, oslavená existence). (719) Tuto kontinuitu jeho lásky shledáváme vyjádřenu v Ježíšových slovech. Podle Lk 22, 27 Ježíš vyjadřuje celek svého pozemského života a svého jednání pomocí obrazu toho, kdo slouží u stolu. Být služebníkem všech (srov. Mk 9, 35par.), to je základní pravidlo pro okruh učedníků. Služebná láska dosahuje svého vrcholu ve večeři na rozloučenou, v jejímž průběhu Ježíš zasvěcuje sebe samotného a daruje se jako ten, kdo má zemřít (srov. Lk 22, 19n. par.). Na kříži se jeho život naplněný službou totálně proměňuje ve služebnou smrt „za mnohé" (srov. Mk 10, 45; 14, 22–24). Ježíšova služba v jeho životě a v jeho smrti byla v posledním důsledku také službou „Božímu království" slovy a skutky, a to až do té míry, že Ježíš může svůj život dokonce představovat ve své nadcházející slávě jako „službu u stolu" (srov. Lk 12, 37) a jako přimlouvání se (srov. Řím 8, 34). Tato služba byla službou lásky, která spojuje lásku k Bohu s bezvýhradnou sebe se zříkající láskou k bližnímu (srov. Mk 12, 28–34). (720) Láska, o níž vydává svědectví celý Ježíšův život, se zjevuje především jako univerzální v tom smyslu, že nevylučuje nikoho z těch, kdo k němu přicházejí. Tato láska hledá to, co bylo ztraceno (srov. Lk 15, 3–10.11–32), celníky a hříšníky (srov. Mk 126 2, 15; Lk 17, 34.36–50; Mt 9, 1–8; Lk 15, 1n.) bohaté (srov. Lk 19, 1–10) i chudé (srov. Lk 16, 19–31), muže i ženy (srov. Lk 8, 2–3; 7, 11–17; 13, 10–17), nemocné (srov. Mk 1, 29–34 a podobné epizody), posedlé (srov. Mk 1, 21–28 a podobné epizody), zarmoucené (srov. Lk 6, 21) a utiskované (srov. Mt 11, 28). (721) Tato otevřenost Ježíšova srdce pro všechny chce záměrně překonávat hranice jeho generace, jak to jasně vyplývá z „univerzalizace" jeho poslání a jeho příslibů. Blahoslavenství překračují rámec jejich bezprostředních posluchačů, vztahují se na všechny chudé, na všechny hladové (srov. Lk 6, 20n.). Ježíš se ztotožňuje s malými a chudými (srov. Mk 10, 13–16). Ten, kdo přijímá jednoho z takovýchto maličkých, přijímá samotného Ježíše a v něm přijímá toho, jenž Ježíše poslal (srov. Mk 9, 37). Až při posledním soudu se jasně uvidí to, kam až mohlo jít toto prozatím skryté ztotožnění (srov. Mt 25, 31–46). (722) 4.3. Tajemství zahrnutí všech lidí do této věčné lásky, jíž Bůh tak miloval svět, že dal svého vlastního Syna (srov. Jan 3, 16), se nachází v srdci naší víry. „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život" (1 Jan 3, 16). Dobrý pastýř totiž položí svůj život za ovce (srov. Jan 10, 11). Dobrý pastýř zná své ovce (srov. Jan 10, 14) a volá každou jejím vlastním jménem (srov. Jan 10, 3). (723) 4.4. Právě proto, že jsme poznali tuto osobní lásku ke každému člověku,[16] se mnozí křesťané nasazují v lásce vůči nejchudším bez rozlišování a dále tak vydávají svědectví o té lásce, která dokáže vidět Ježíše v každém z těchto nejmenších bratří (srov. Mt 25, 40). „Jde o každého člověka, poněvadž každý jednotlivec byl pojat do tajemství vykoupení a prostřednictvím tohoto tajemství tajemstvím se též Kristus s každým navždy spojil.“[17] [1] EV 10, s. 486–487 – uvádí titul dokumentu následovně: Vědomí, které měl Ježí o sobě samém. [2] COMMISSIO THEOLOGICA INTERNATIONALIS, Documentum Iam bis de christologia de Iesu autoconscientia quam scilicet ipse de se ipso et de sua missione habuit. Quattuor propositiones explanantur, 31. května 1986: Libreria editrice vaticana, Città del Vaticano 1986, 40 stran, bilingvní vydání v latině a italštině. [3] MTK si přeje vyjádřit svou vděčnost Papežské biblické komisi (PBK) za bratrskou spolupráci mezi oběma grémii. Všem je známa velmi vzácná publikace: PBK, Bible et Christologie, Cerf, Paris 1985. Česká edice: PBK, Bible a christologie, Praha, Krystal 1999. 111 [4] V naší době plné pochybností není vysvětlování nikdy dostatek. Z uvedeného důvodu chceme upřesnit, že text, který nyní zveřejňujeme, prošel třemi redakcemi a stejným počtem hlasování. První reakce byla zkoumána a hlasovalo se o ní při plenárním zasedání v říjnu 1985. Druhou a upravenou redakci připravila subkomise a byla předložena k druhému hlasování písemnou formou (listopad 1985). Poslední redakce upravená na základě prezentovaných připomínek a rad byla ihned po uzavření Synodu (8. prosince 1985) schválena pomocí písemného hlasování téměř jednomyslně členy MTK a obdržela schválení ze strany kardinála Ratzingera, předsedy MTK. [5] Srov. MTK, Vybrané otázky z christologie; MTK, Teologie – Christologie – Antropologie. [6] Srov. MTK, Vybrané otázky z christologie, III, 4, 6.1. (665). [7] Srov. MTK, Teologie – Christologie – Antropologie, II, pozn. č. 2. Pozn. překladatele – číslo poznámky je vztaženo k naší edici, v italských edicích jde o poznámku č. 1. [8] MTK, Vybrané otázky z christologie, II. 3.7; EV 7, č. 654. Poznámka překladatele: V EV 10, č. 686 se v poznámce pod čarou udává špatně číslo EV 7, č. 653. [9] V oné době se jednalo o to, zda Ježíš Kristus měl integrální lidství. Jasnou odpověď nacházíme u svatého Řehoře Naziánského, podle něhož by bylo čirým šílenstvím vkládat svou vlastní naději do někoho, kdo by byl bez lidské inteligence. Srov. ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, Epistola ad Cledonium, PG 37, 181C.114 [10] DV, čl. 12; Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995, s. 116. [11] OT, čl. 17; Dokumenty II. vatikánského koncilu, s. 354.116 [12] Srov. MTK, Vybrané otázky z christologie, 4, 2–4, 3; EV 7, č. 669–674.120 [13] Srov. SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ, In sententias, I. d. 15, q. 4, a. 1 sol; I, q. 43, a. 2; ad 2. [14] Srov. PBK, Bible a christologie, č. 2.2.1.3; česká edice: PBK, Bible a christologie, Praha 1999, s. 62–63.121 [15] Srov. MTK, Vybraná témata z ekleziologie, 1.4; EV 9, č. 1677nn.123 [16] Srov. GS, čl. 22, odstavec 3. [17] JAN PAVEL II., Redemptor hominis, čl. 13; český překlad – Praha 1996, s. 31 (překlad redakčně upraven).
|
 |